BSL - 4. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

Vrazila jsem tváří do polštáře a zasténala. Bylo brzy a za mými zdmi pokoje jsem slyšela tiché zpívání ptáků, kteří spolu brebentili. Nebyla jsem si jistá, co mě probudilo.

Něco měkkého mi šeptalo do mé nahé kůže. Pohnula jsem rukou a snažila jsem se schovat pod přikrývku. Spánkový opar se rozplynul a pocítila jsem něco na rameni a pak to přeskočilo ramínko mého trička. Schoulila jsem se pod přikrývku a zvedla pravou nohu. Netrefila jsem nic.

Potřeba spánku mě úplně opustila, když najednou místností zaburácel smích, který zněl příliš blízko.

Co. To. Sakra.

Přetočila jsem se na bok, posadila se a odhrnula si vlasy, které mi spadly do tváře. Dvě modré oči s hustými černými řasami, se dívaly do mých.

"Dobré ráno," zamumlal Dez a hověl si na boku, jako by měl každé právo být v mé posteli.

Trhla jsem sebou dozadu a zalapala po dechu. Spadla bych z postele, kdyby jeho ruka nevystřelila a nechytila mě za rameno. Přitáhl si mě přes postel tak blízko, že jsem cítila jeho vůni, směs venkovních vůní a jeho kolínskou a nemohla jsem určit, kde byl.

"Co děláš v mé posteli?" "Chtěl jsem tě vidět."

Pořád jsem spala? "A nemohl jsi počkat, až vstanu?"

"Ne." Přehodil mi vlasy přes rameno a pohladil mě na kůži. "Není to poprvé, kdy jsem tě takto vzbudil."

"Ale to… bylo předtím," drmolila jsem. To samé udělal s druhou polovinou mých vlasů. Palce se mi kroutily jen při dotyku naší kůže. "Neměl bys být tady."

"Nikdo to neví." Naklonil se a oči mu zářily pobavením a já se vrátila o několik let zpět. "Bude to naše malé tajemství."

Myslela jsem si, že ještě spím, protože jsem nemohla odpovědět. Byla jsem v rozpacích z toho, jak se s Dezem vypořádat. Když jsme byli mladší, být mu takto nablízku znamenalo bezpečí. Protože jsme byli malé děti, měli jsme společnou postel, a když jsme byli větší, příliš jsem si to uvědomovala, abych se kolem něj takto pohybovala.

Pomalu se mi díval do obličeje a já jsem zrudla. Ztuhla jsem, když jeho pohled klesl. Tenké tílko neponechalo žádnou představivost.

Na tomto nebylo nic bezpečného.

Na chvíli jsem ztuhla. Když se na mě takto díval… no, když se na mě takto díval jakýkoli starší Strážce, necítila jsem nic, jen zlost, ale u Deze jsem chtěla, aby se díval. Můj hrudník se zvětšil a najednou bylo v pokoji horko.

Zvedl jeden koutek úst. "Na toto bych si zvykl… každé ráno."

Nadechla jsem se, když se jeho řasy mihly. Zvedla jsem deku a ošklivě se na něj podívala. "Sni dál, hochu."

Zasmál se, natáhl se a opřel si tvář o pěst. "Učíš se dnes ráno?"

"Ne, skončila jsem. Jsem hotová." Všichni Strážci se učili doma a jako lidé jsme skončili naše studia okolo 18 let. Pokud jsme měli hodně chytrých knih, ale mnozí z nás, zejména ženy, nepochopily svět. Podívala jsem se na něj. "Proč?"

"Dobře. Můžeme začít s těmi podmínkami, které jsi vzpomněla." "Teď?" protáhla jsem se a podívala na budík. "Není ani sedm!" Zakřenil se. "Máš hodně podmínek a nebudu plýtvat časem." No, trochu mě to napadlo.

"A taky mám podmínku," dodal.

"Co?" posadila jsem a zúžila oči. "To už teď nemůžeš udělat. Už jsme souhlasili -" "Nepodepsali jsme závaznou smlouvu, Jas," řekl suše, když se odstrčil. Když byl tak velký, zabral celou postel.

"Jaká je tvoje podmínka?"

Moje vnitřnosti se stáhly, když se jeho úsměv zvětšoval. "A každou tvou splněnou podmínku ztvrdíme pusou."

Civěla jsem na něj. "Vážně?"

"Vážně," zamumlal. "Ty z toho něco budeš mít, tak i já." "No, to teda ráda slyším."

Pokrčil svým velkými rameny.

"Moje společnost by stačila," odsekla jsem.

"Ano, ale ber to, nebo nech být, Jas. Chceš tyto věci a já chci tebe. A ty chceš hrát tuto hru, tak budu hrát."

Byl tvrdohlavý, když byl kluk a do teď se nezměnilo. Obvykle se to dělo kvůli videohrám a později, když byl starší, týkalo se to lovu, ale nikdy ne mě.

Srdce mi rychle bilo, když jsem se na něj dívala. Měla jsem pocit, že se potápím kvůli podmínkám, které jsem včera navrhla a nahrávám mu přímo do toho, co chce - a teď měl navrch.

Mysleli jste si, že Strážce s jeho schopnostmi měnit svou pokožku na žulu a rychle se uzdravovat, nebude k smrti vyděšený z toho být uvnitř auta.

Ale Dez vypadal, jako by mu mělo být špatně.

Obě ruce měl na palubní desce, když se díval přes čelní sklo SUV. "Dobře! Otoč volantem doprava!"

Zatočila jsem doprava a auto sebou trhlo na stranu, pneumatiky byly nakřivo a my jsme sebou cukli. "Omlouvám se."

"Možná jsme si neměli brát SUV," zabručel.

Zachichotala jsem se.

Pokračovali jsme dalších šest hodin, když jsme nastupovali a vystupovali z auta, abychom se vyměnili u volantu, když se Dezovi nedařilo předat mi své řidičské zkušenosti. Začali jsme před domem a jezdili jsme nahoru a dolů po dlouhé příjezdové cestě. Vysloužila jsem si od mužů hodně pozornosti a ještě víc žertů na úkor Deze. Vzal je dobře a smál se až do chvíle, než jsem byla připravená vyjet na jednu z mnoha vedlejších silnic, kde se moc nejezdilo. Dali jsme si rychlý oběd a pak vyrazili na cestu a poté začala ta opravdová zábava.

Uvědomila jsem si, že řízení není tak těžké.

Narovnala jsem volant a usmála se, když se usadil na sedadle, natáhl si nohy a tlačil na imaginární brzdu. "Není to tak zlé."

Podíval se na mě koutkem oka. "Možná to chce, abys ubrala plyn."

Podívala jsem se na svou rychlost. Jela jsem 65, pevně jsem držela volant, když se můj úsměv zvětšil do obrovského úsměvu. Stromy se rozmazávaly na obou straně silnice, když jsem více šlápla na plyn a dosáhla 70.

Dez se chytil dveří. "Pamatuj si, ruce v pozici na 9 a 3 hodinách." "Myslela jsem, že to bylo v pozici 10 a 2 hodiny?"

"Ne." Nadechl se. "Zatáčka. Za chvíli bude zatáčka. Zpomal. Zatáčka!"

Opravila jsem si ruce a zpomalila, ale srdce mi silně bušilo, když SUV objelo středovou čáru. S okny dole mi vítr foukal do vlasů a na pokožku. "Je to jako létání."

"Kromě toho, že jsme v několika tunové smrtelné pasti," zamumlal.

Zasmála jsem se, hnala auto po rovince a pocítila euforii. Řízení pro většinu Strážců není problém a už vůbec ne potom, když dostanou řidičský průkaz a je to způsob, jak se dostat z místa A do místa B, ale je v tom něco osvobozujícího, když pod pneumatikami ubíhají míle a cestujeme stejně rychle, jako bychom mohli létat. Dostávala jsem se pryč od domu. Utíkala jsem.

"Opravdu si to užíváš, že?"

Přikývla jsem. "Je to… no, asi si budeš myslet, že je to hloupé." "Nebudu. Řekni mi to."

"Je to osvobozující a… normální a cizí zároveň." Snažila jsem se najít správná slova, když jsme zdolávali kopec. "Danika je jediná dívka, která je mi věkově blízko a vždy se vleče za klukama, tak se nikdy nezajímala o takové věci, nebo cokoli, o co se zajímám já."

"Pořád se učí, jak létat?" jeho tón zněl pobavený.

Moje sestra chce bojovat s démony. To se nikdy nestane, ale zvládla přesvědčit muže, aby ji cvičili v sebeobraně. "Jo, a když je to zábava a ubíhá čas, ráda bych…"

"Vypadla?"

Znova jsem přikývla a vzpomněla jsem si na ticho, kdy jsem byla sama v tolika způsobech. Dez byl můj kamarád, parťák v dělání věcí, které bych neměla dělat, a když odešel, hodně věcí se stalo nemožných.

Dez se zvedl na sedadle a jeho velké tělo se mačkalo v SUV. Uběhlo několik chvil, než promluvil: "Proč jsi nikoho nepožádala, aby tě učil?"

"Udělala jsem to, ale nikdo neměl trpělivost, nebo si nemysleli, že je to dobrý nápad." Žhnula ve mně zlost z neustálého života, jako bych byla v kleci. "Mysleli si, že když to uděláme, že se pak samy dostaneme do nesnází. Že nás démoni najdou a -"

"Démoni tě najdou, Jasmine. Cítí nás, jako my je. Není pro tebe bezpečné být venku bez jednoho z nás."

"Nejsem slabá." Ostře jsem se na něj podívala.

"To neříkám. Nikdy jsi nebyla slabá. Ani jednou." Byla to upřímná odpověď. "Ale kdybys narazila na silnějšího démona, nedostala by ses pryč."

Kousala jsem se do rtu. Existovalo mnoho druhů démonů. Většina byli Zrůdy. Vypadali lidsky a způsobovali zmatek, porouchávali věci, zakládali oheň, manipulovali s emocemi velkých davů. Slyšela jsem, že můžou zuřit, když je někdo zažene do kouta. Pak existují Zapeklití. Také vypadají jako lidé, ale jen chvíli a mají pekelný apetit, včetně kanibalistických tendencí. Když kousnou člověka, jde to rychle z kopce - rychle se změní v zombie. Jsou jich tisíce, ale nejnebezpečnější jsou démoni Vyšší úrovně - knížata a vévodové Pekla - druh, který zabil mou matku a vyhladil Dezův klan. Bylo jich málo, ale jejich hrozba byla opravdová.

Najednou legrace z této zkušenosti zmizela. "Omlouvám se."

Jeho omluva mě vyvedla z míry a nechtěla jsem tím být ovlivněná, ale hrudník se mi stáhl. "Když jsem odešel, věděl jsem, že to na tebe bude mít dopad, ale neuvědomil jsem si, že by se to až tak změnilo," pokračoval rychle. "Nemyslím si, že bys byla sama a uvízla tady." "Uvízla" bylo přesné vyjádření. "No, asi mi doopravdy nic nedlužíš, správně? Nepřijal jsi nabídku mého otce a ty -"

"Dlužil jsem ti." Jeho oči měly modrozelenou barvu. "Kdyby nebylo tebe, Bůh ví, co by ze mě bylo. Obrovsky jsi mi pomohla, abych se posunul dál. A ty…" odmlčel se a díval se ven okýnkem spolujezdce. "Mimochodem, jsem rád, že sis to užila."

Přijala jsem změnu tématu a chtěla jsem získat dřívější euforii. "Myslím, že je to se mnou pěkně děsivé."

Zasmál se. "Jo, je. Myslím, že jsi to zvládla. Vždy ses rychle učila."

Usmála jsem se a pak pocítila nervozitu. Když byla splněna moje podmínka, pak jsem musela splnit jeho. Pusu. Začala jsem se červenat. Potily se mi dlaně. Potily se mi dlaně, když jsem ho líbala. Fuj. Říkala jsem si, abych se tím nezaobírala, ale Dez mi připomněl, že jsem byla hrozná lhářka. Starala jsem se.

"Můžu ještě řídit?" zeptala jsem se.

"Můžeš řídit tak dlouho - zastav auto!" vykřikl najednou a zvedl se ze sedadla. "Zastav auto, Jasmine. Teď!"

Na těle mi vstaly všechny chloupky, když mi mé tělo zaplavil podivný pocit. Něco bylo špatně, bylo to něco nepřirozeného. Dupla jsem na brzdy. Pneumatiky zakvílely a zápach spálené gumy zaplnil vzduch, ale zastínil jej jiný zápach - jako shnilá vajíčka.

Síra.

Pneumatiky se protočily a SUV se dostalo do druhého pruhu. Zoufale jsem se snažila narovnat volant a klouzali jsme podél strany silnice.

Tlusté stromy okolo silnice byly rozmazané. Vzduch se zachvěl a zkřivil, jako by byl rozostřený a pak znova normální. Jako by to byl utržený závěs, který rychle nabral formu. Vytřeštila jsem oči a dala si ruku na ústa.

Oba stáli bok po boku, těla měli štíhlá, svalnatá a pokrytá nazrzlou srstí. Měli drápy, ruce s čtyřmi prsty, kopyto místo nohy a nepodobali se ani vzdáleně ničemu roztomilému, nebo kamarádskému. Křídla měli černá, která vypadala křehce. Ústa měli otevřená a ukazovali tak své zuby, které konkurovaly skvělé bílé. Velký, hnědý a zakřivený roh měli na každé straně své hlavy, která měla velbloudí tvar.

Srdce mi poskočilo až do krku, když jsem se snažila zpracovat, co jsem viděla. Lidé věřili, že tyto příšery jsou jen legendami a komicky je pojmenovali, Ďábel z Jersey. Jedna část tohoto jména byla správná. Věděla jsem, že tyto věci existují. Viděla jsem je v knihách, když jsem se vyplížila z otcovy knihovny.

Byli to Terriers (si Teriéři) - démoni.